Program exkurze do  Ostravy: prohlídka Velkého světa techniky, vysokopecního okruhu Vítkovických železáren a  Bolt Toweru, Malého světa techniky a  energetické ústředny Dolních Vítkovic, Hornického muzea (fárání do dolu a expozice báňského záchranářství).

„Tohle město je prostě svoje,“ shodují se studenti sedící uprostřed zahřátého kupé, zvedajíce hlavu od knížek, které naznačují, že následujícího dne se opět vrátí do klokotu školy.

Ještě den předtím stáli na  vrcholku bývalé vysoké pece v  Dolních Vítkovicích a  sledovali panorama Ostravy v  zapadajícím slunci, ozařujícím oblaka industriálního kouře. Někteří studenti si výhled fotí se slovy, že něco takového už neuvidí. A mají pravdu, za pár minut celý obraz mizí, stejně jako rezavý palác potrubí a  věží, který se do  tmy ponořil již pár hodin nazpět.

„Škoda, že jsem si to nevyfotil už dopoledne,“ napadá mě, když vzpomínám na  chvíle, kdy jsme bývalý hutní komplex viděli poprvé, hned po  příjezdu do  Ostravy. Hlouček studentů prochází mezi nohama železného gigantického pavouka, který století polykal kameny a vyvrhoval železo a žár. To, co mámí mysl nejednoho ze skupiny studentů královédvorského gymnázia, je pohled na hutní areál Dolních Vítkovic, zrcadlící se v proskleném zrcadle, tvořícím čelní stěnu Velkého světa techniky. „Jeden z nejúžasnějších pohledů vůbec, pan Pleskot je génius,“ jak dodává jeden z vyučujících s odkazem na Josefa Pleskota, architekta, který měl velký podíl na přetvoření pochmurného chátrajícího industriálního komplexu v moderní kulturní a vzdělávací dominantu Ostravy.

„Tady je to úplně psycho!“ je s exkurzí, která byla v podstatě celá hrazena z  grantu Evropské unie (Implementace KAP KHK I), znatelně spokojený jeden z účastníků.

Kupé oddaných trémistů se školními zápisky v  rukou souhlasí, že nad návštěvou bývalých dolů a prohlídkou hornických budov a prostředí, které si prošli dnes, stejně vítězí včerejší areál Dolních Vítkovic, který se pro mnohé z nás stává definicí jedné z tváří slezské metropole.

„Nu a příště zakalíme,“ neodpouštím si nakonec čistě hutnickou poznámku.

Ondřej Vaněk (5.C)

I-KAP