Budova gymnázia se nachází na náměstí Odboje (v sousedství divadla a kina), asi dvě minuty chůze od centra města a pět minut od autobusového nádraží. Pochází z roku 1895 a je postavena podobně jako blízký Hankův dům v pěkném novorenesančním stylu.
V minulosti prošla škola mnoha školskými systémy. Studium bylo původně osmileté (za časů Rakouska-Uherska a v období první republiky), po válce byla škola v rámci reformy přejmenována na jedenáctiletou, později dvanáctiletou střední školu, na ni navázala tříletá střední všeobecně vzdělávací škola. Od školního roku 1968/69 bylo studium čtyřleté a vrátil se tradiční název gymnázium. Od r. 1993 na škole existuje čtyřleté a šestileté studium. Se jménem školy je spjata řada významných osobností – studentů a absolventů školy (Otto Gutfreund, Ivan Olbracht, Zdeněk Horský, Jan Weiss a další).
Historie naší školy se začala psát r. 1888. V národnostně složité situaci se královédvorská obec v čele se starostou MUDr. Josefem Moravcem rozhodla podpořit český živel ve Dvoře Králové n. L. otevřením gymnázia. Toho roku sem už byla přeložena tkalcovská škola z Poličky a pro průmyslový ráz města by se možná více hodilo založit na praxi orientovanou reálku, ale až od gymnázia (tehdy automaticky osmiletého) si zakladatelé slibovali optimální impuls pro národní rozvoj a výchovu české inteligence (a jeho profesoři a studenti je z tohoto hlediska rozhodně nezklamali). Využili 40. výročí nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn a na slavnostní schůzi obecního zastupitelstva 2. 12. 1888 bylo oznámeno (již 13. 5. přijaté) přání zřídit tu Jubilejné obecné gymnasium Františka Josefa I. Loajální pojmenování mělo usnadnit budování školy, císařovo jméno se však (po jeho odsouhlasení) nakonec do názvu školy dostalo až r. 1896. Dne 9. 3. 1889 byla schválena a o dva dny později podepsána zřizovací listina školy – obecního gymnázia s českou vyučovací řečí. Bylo to odvážné rozhodnutí, protože všechny náklady neslo výhradně město. To slíbilo garantovat finančně i provozně podmínky shodné se státními školami. Ministerstvo kultu a vyučování 21. 8. 1890 svým výnosem potvrdilo zřízení gymnázia. V sobotu 6. 9. to starosta Moravec oznamuje duchovním v okolí s prosbou, aby o tom informovali při zítřejších bohoslužbách rodiče a zjistili, zda jejich zájem umožní otevření školy již v tomto školním roce. Administrativně byl celý proces završen teprve 10. 9. 1890 jednáním starosty na zemské školní radě v Praze a už 13. 9. město zvolilo do čela gymnázia „zatímného správce“ Otakara Saitze (1890-1909), ve dnech 16.-18. 9. proběhl zápis zájemců o studium v primě, 20. 9. přijímací zkoušky a v pondělí 22. 9.1890 byla slavnostními bohoslužbami a proslovy v zasedací síni Hankova domu formálně zahájena výuka (fakticky až nazítří). Rychlost z dnešního hlediska naprosto neuvěřitelná…
Škola tehdy měla 35 studentů, dva učitele na plný úvazek a dva externisty. Provizorně sídlila v Havlíčkově ulici. R 1891 obec pro gymnázium koupila Mandlovu továrnu na Hankově náměstí 304, kam se po provizorní adaptaci přesunula výuka pro další dva roky. Následující dvě léta probíhala v budově někdejší dívčí školy na hlavním (tehdy Zábojově) náměstí, zatímco se odehrávala demolice staré továrny a budování nového objektu (1893-1895), který byl slavnostně vysvěcen 18. 8. 1895 (na císařovy narozeniny) královéhradeckým biskupem Edvardem Janem Brynychem. V přízemí novorenesanční budovy byly byty ředitele a školníka, sborovna, ředitelna a tělocvična. V prvním patře se nacházely třídy nižšího gymnázia, učebna fyziky, kabinety přírodopisu, fyziky a zeměpisu a knihovna učitelská i žákovská. Druhé patro tvořily třídy pro vyšší gymnázium, velká kreslírna s kabinetem a rozlehlá kaple (195,71 m2) s půlkruhovou apsidou. Dynastickou myšlenku demonstrovala busta císaře Františka Josefa I. v nadživotní velikosti v prvním mezipatře před ozdobným oknem, mramorová deska s jeho jménem ve vestibulu a portréty císařského páru v kapli. O kvalitách projektu architekta Václava Kaury svědčí, že se tu učí doposud.
Postupně se zvyšuje počet tříd a učitelů, až se roku 1897/98 dosáhlo plného počtu osmi ročníků (prima-oktáva) a proběhly první maturity (z původních 36 žáků první primy jich k ústní zkoušce dospělosti 25.-28. 7. 1898 doputovalo 16, z toho 12 uspělo už tehdy, 2 v opravném termínu po prázdninách a 2 nikdy…; navíc odmaturovali i čtyři další studenti, kteří do třídy přestoupili později). S větším počtem učitelů také souvisel růst nákladů pro zřizovatele (ačkoli studium bylo placené – 15 zl. za pololetí, ovšem mnoho žáků bylo ze sociálních důvodů placení školného ušetřeno). Dvůr Králové n. L. proto delší dobu vyjednává postátnění ústavu, k němuž došlo r. 1902. Obci zůstala povinnost udržovat budovu školy (stále obecní majetek – gymnáziu pouze bezplatně propůjčený k užívání), financovat její vytápění, osvětlení a úklid a poskytnout ředitelský byt, ale náklady na mzdy pedagogů i další vybavení převzal na svá bedra stát (až do ukončení přechodného období r. 1913 za účasti obce). Z Obecného gymnasia Františka Josefa v Králové Dvoře n. /L. se stalo C. k. vyšší gymnasium Františka Josefa v Králové Dvoře n. /L. Znamenalo to větší prestiž celého ústavu – a větší sociální jistoty pro učitele poté, co ve předepsané uniformě složili služební přísahu do rukou ředitele.
V čele školy stál první dvě dekády klasický filolog Otakar Saitz (1890-1909), od r. 1890 prozatímní a od r. 1894 řádný ředitel. Po prodělání mozkové příhody v lednu 1905 se ale už k vyučování nevrátil a po roce zdravotní dovolené se věnoval dočasně jen čistě ředitelské činnosti, avšak od podzimu 1907 už byl opět na zdravotní dovolené a r. 1909 byl penzionován (následujícího roku zemřel a byl po obřadu v gymnaziální kapli pohřben na místním hřbitově). Provizorně ho zastupoval senior sboru Jan Evangelista Jirka (1905-1906, 1907-1910). Novým řádným ředitelem byl jmenován Jan Kohout (1910-1919).
Studium na gymnáziu se tehdy ovšem od současnosti hodně lišilo. Školní rok začínal v půlce září a končil v polovině července. Výuka probíhala šest dní v týdnu (ve středu a v sobotu jen dopoledne, jinak i odpoledne) a v neděli a ve svátek dopoledne následovaly povinné bohoslužby v gymnaziální kapli (dnešní aula). Závazné byly i tři zpovědi a dva církevní průvody ročně. O velkých církevních svátcích a na významné události v životě císaře (narozeniny, svátek, výročí nástupu) a jeho rodiny se konaly slavnostní bohoslužby, u dynastických oslav i se zpěvem rakouské hymny. Vše bylo pod přísnou kontrolou zemské školní rady, která schvaluje dokonce i rozvrh hodin… Poměrně časté jsou návštěvy inspektorů, zvláště v prvních letech, kdy škola musí prokázat své kvality, aby stát uznal výsledky jejího vzdělávání. Pokud jde o skladbu předmětů, první prima měla týdně 8 hodin latiny, 4 hodiny němčiny a kreslení, ale např. jen 3 hodiny češtiny a matematiky. Tělocvik probíhal dvakrát týdně mezi pátou a šestou hodinou odpolední. Postupně se však počty mění, zvláště po přeměně na reálné gymnázium (zahájeno r. 1909 pro primu až tercii, starší ročníky dokončily studium podle klasické koncepce). Obvyklou složkou výuky jsou občasné procházky do okolí, např. na Zvičinu. Nemajetní mohou počítat s podporou Spolku pro podporování chudých studujících, jemuž posílá příspěvky městská elita.
Důležitou součástí života školy samozřejmě už tehdy bylo hodnocení prospěchu a chování. Studenti byli konkrétními známkami klasifikováni na konci každého z šesti období a dvakrát ročně na vysvědčení. Prospěch zahrnoval stupně „výborný“-„chvalitebný“ – „dobrý“ – „dostatečný“ – „nedostatečný – „zcela nedostatečný“. U maturity student obdržel na základě zkoušek z jednotlivých předmětů bez uvedení dílčích známek vysvědčení „dospělosti s vyznamenáním“ nebo „dospělosti“ (později ještě odlišována dospělost „všemi hlasy“ a „většinou hlasů“, přičemž druhá možnost znamenala maturitu v případě neúspěchu v jednom předmětu). Po ojedinělém selhání mohl (před zavedením dospělosti „všemi hlasy“) skládat opravnou zkoušku v září, jinak byl „reprobován na 1 rok“. K maturitě někdy doputovala jen menšina původní třídy, takže např. r. 1900 maturovalo jen 10 osob z 34 kdysi přijatých…
Samostatnou kategorií byla Pilnost s možnostmi „vytrvalá“ – „náležitá“ – „dostatečná“ – „nestálá“ – „nepatrná“. Mravní chování se vyjadřovalo jako „chvalitebné“- „uspokojivé“- „zákonné“- „méně zákonné“ – „nezákonné“. Kázeňská opatření nabízela nejen třídní a ředitelskou důtku, ale také „karcer“ (historicky univerzitní vězení, tady jakési potupné „poškoláctví“) a vyloučení ze školy. To bylo poprvé uplatněno ve školním roce 1902/1903. O předchozích prázdninách se totiž někteří žáci zúčastnili sjezdu krajanského studentského spolku Krakonoš v našem městě, ačkoli jim ředitel kontakt s vysokoškoláky výslovně zakázal (!). Tam došlo k „nepřípustné“ kritice oficiálních národních podpůrných organizací a k hýření. Celou věc ředitel Otakar Saitz na podzim pilně vyšetřoval, trestal karcery nebo důtkami a dva největší viníky (sextány) sbor se schválením zemské školní rady přímo vyloučil (lokálně, takže mohli dostudovat jinde) a vydal jim vysvědčení s klausulí „pro návštěvu vykřičené místnosti“. Studentský výlet s programem na podporu Ústřední matice školské byl samozřejmě sborem vyšetřován (i když poměrně formálně) a potrestán karcerem (podle pamětníka ovšem v praxi jen půlhodinovým, protože sbor v skrytu duše české požadavky podporoval). Když došlo 29. 10. 1908 k protiněmeckým bouřím ve Dvoře Králové n. L., tehdejší „provisorní správce“ J. E. Jirka přísně zakázal studentům nejen účast na veřejných akcích, ale také pobývat mimo byt po 18. hodině. Zda byl tento (dnes zcela nemyslitelný) zákaz respektován, nevíme, nedochovaly se ale zprávy o opaku. Snad zapůsobila i skutečnost, že v gymnaziální tělocvičně byl tehdy 10 dní ubytován oddíl vojska… Další velký předválečný kázeňský problém škola zažila koncem zimy 1912. Na první vyučovací hodinu dne 1.3. se korporativně nedostavila celá třída, protože usoudila, že na dva týdny předem ohlášené opakování dějepisné látky prvního pololetí se nedá naučit… Ředitel nedokázal výslechy jednotlivců ani celého kolektivu zjistit původce myšlenky, a tak byla celá třída nakonec potrestána „jen“ ředitelskou důtkou. To za vulgární malůvku na toaletě byl jistý tercián r. 1913 okamžitě vyloučen. A trojku z mravů získal r. 1914 oktaván „pro nedovolenou návštěvu taneční hodiny“… Večerní a nevhodná představení v biografu byla zakázána bez ohledu na stanovisko rodičů, r. 1916 zemská školní rada dokonce nařídila, že k jakékoli návštěvě kina musí mít student souhlas třídního profesora.
Aby však nedošlo k omylu, že pouze studenti byli předmětem takto soustavné „péče“, je třeba zdůraznit, že ředitel, inspektoři i zemská školní rada v Praze bedlivě sledují i profesory. Jak stojí ve školní kronice o jistém inspektorovi: po kontrole na konferenci „blahovolně mnohé prospěšné pokyny a rady sboru udělil“… Při potížích kázeňských i prospěchových jsou zemskou školní radou kritizováni i pedagogové, tento orgán navíc kontroluje protokoly z porad a někdy i mění jejich závěry. Musí také schválit soukromé doučování profesory, což dělá jen nerad. Ředitel školy prováděl za šestitýdenní období mezi řádnými poradami přibližně 50 hospitací v hodinách a někdy osobně studoval domácí úkoly žáků a hodnotil známkování i loajalitu zadaných témat. Často šlo o dějiny či život císařské rodiny. Na poradách pak dával mnoho přesných pokynů, např. 9. 2. 1916: „Učitel netrp odpovídání jedním slovem neb kusými větami, nechť žáci v patřičném postoji odpovídají (rovně, zpříma, ne se klátit!) zvučným hlasem a radostně pokaždé ukončenými větami.“ Zda se pedagogům podařilo zajistit, aby jim studenti odpovídali vždy radostně, bohužel nevíme…
Po většinu 19. století bylo gymnaziální vzdělávání zcela samozřejmě určeno jen pro muže. První dívčí gymnázium v celé monarchii Minerva vzniklo současně s naším. Teprve postupně dostávala děvčata šanci využívat i chlapecké instituce. Výnosem ministra kultu a vyučování bylo počátkem roku 1908 povoleno dívčí studium i na naší škole, a to jako soukromé studium s právem hospitování při všech předmětech (až na tělocvik). Už dříve existovali vedle běžných („veřejných“) studentů i tzv. privatisté, kteří docházeli do školy podle svého uvážení a byli zkoušeni souhrnně před vysvědčením. Nyní se k nim tedy přidaly i privatistky. Prvních pět žádostí o tento typ studia sbor hodnotil na poradě 20. 1. 1908 a je mu ke cti, že byly bez protinávrhu všechny přijaty. Zajímavé je obsáhlé zdůvodnění, které v jejich prospěch přednesl prof. František Macháň. Vedle prospěšnosti pro dívky upozorňuje na užitek pro ostatní: „Proti další koedukaci na ústavech tam, kde byla povolena, od sborů učitelských nebylo činěno námitek, závady nepozorováno, naopak výsledky společného vyučování všeobecně se chválí, neboť přítomnost dívek působí velice příznivě jak na chování a vývoj povahy žáků, tak i na jejich pilnost a vědecký prospěch.“ Ještě v tomto školním roce začaly do primy docházet dvě studentky, dalších sedm se zapojilo do následující primy. I nadále ovšem šlo o zvláštní režim, vždyť přijetí těchto studentek s konečnou platností jmenovitě schvaloval ministr kultu a vyučování ve Vídni… To trvalo až do listopadu 1918, kdy byly ženy na středních školách zrovnoprávněny.
Následující léta první světové války byla pro naši školu velmi náročná provozně i z hlediska celkové orientace. Nejvíce samozřejmě zasáhla do života těch, kteří byli povoláni k vojenské službě. Tomu neuniklo ani několik vyučujících (c. k.nadporučík Josef Číp a c. k. poručík Jan Pán, který upadl do ruského zajetí a ze Sibiře se k výuce na naší škole se vrátil až r. 1920, přechodně byli v armádě i jiní). Mnohem častěji to postihlo studenty. Stát jim vyšel vstříc, takže měli možnost před odchodem přikročit k „předčasnému konání zkoušek dospělosti“. Nešlo však o přesun termínu maturity, ale o její administrativní odpuštění ve všech předmětech, v nichž student jevil přijatelný prospěch, ačkoli nestačil dokončit oktávu. Obvykle se sešla maturitní komise a odhlasovala, že získává maturitní vysvědčení bez jakékoli zkoušky, výslednou známku určila podle dosavadního prospěchu. Jen zcela výjimečně požadovala i dílčí přezkoušení. Doklad mu ovšem poslali přímo na posádku, aby měli jistotu, že do armády skutečně nastoupí, protože ostatní skládali náročnou zkoušku stále stejně. Řádné maturity zachraňovaly někdy už jen ženy. Ve školním roce 1914/1915 se jich účastnily 4 privatistky a jeden veřejný žák, zatímco předčasnou zkoušku získalo 10 studentů. R. 1917 měly řádné zkoušky na programu pouze jedno ženské jméno… V ostatních případech si v řádném termínu sice uchovali převahu veřejní studenti, ale vždy bylo nejvíce předčasných maturit.
C. k. profesoři byli vnímáni jako státní úředníci. Byli proto posíláni krátkodobě i na několik měsíců do různých komisí pro kontrolu sklizně, revizi zásob, nákupy nebo distribuci přídělových lístků, jež přítomnost státních úředníků vyžadovaly. Výuka se tím pochopitelně narušovala, jak je patrné například z jednoho konferenčního protokolu z r. 1917: „Od 22. února byli tři členové sboru na rekvisicích obilí, luštěnin a bramborův, ode dne pak 7. března do 10. dubna nemohlo se vůbec vyučovati, protože k týmž rekvisicím bylo povoláno deset členů sboru.“ Jindy se z těchto důvodů měsíc učilo jen obden podle zvláštního rozvrhu. Stupňující se nedostatek uhlí občas donutil školu prodlužovat prázdniny či omezovat výuku tak, že se střídavě učilo nižší a vyšší gymnázium jen dopoledne nebo odpoledne, takže stačilo vytápět jen polovinu učeben. Úředními pokyny je omezeno i svícení. Navzdory všem výpadkům výuky končí školní rok předčasně, což usnadnilo výpomoc v hospodářství. Nařízenému sběru strategického materiálu podlehly i měděné mince ze školní sbírky… Je třeba šetřit také s papírem. Učitelům je dokonce zakázáno s ohledem na zásobovací potíže trhat na ukázku pro výuku větvičky ovocných stromů, zeleninu a obiloviny (jakkoli právě v této době by pro žáky opravdu mohly leckdy představovat něco neznámého a nedostupného…).
Nejsložitější byla otázka loajality. Gymnázium podporovalo monarchii, po bohoslužbách byla zpívána první sloka rakouské hymny, „aby se utužovalo rakousko-vlastenecké smýšlení v mládeži školní a posilovala upřímná oddanost ku vznešené osobě Jeho c. a k. Apoštolského Veličenstva našeho nejmilostivějšího císaře a krále Františka Josefa I.“ Při jeho jmeninách došlo k modlitbám za něho i zdar „zbraní našich chrabrých vojsk“, byla zpívána celá hymna a ústav šel k hejtmanství, „aby se účastnil spontánního holdu veškeré mládeže ze všech škol zdejších“. Po jeho smrti se všichni povinně dostavili na zádušní mši. Jeho místo oficiálního idolu ve školním životě zaujal nový císař Karel I. O dynastickou loajalitu usilují také proslovy ředitele i témata zadávaných prací. Současně ale zemská školní rada zakázala mládeži psát si o autogramy vysokým velitelům, prý je to ruší… Dobytí nepřátelské Bukurešti se slaví poučením o významu události a jednodenním zrušením výuky. Učitelé jsou nabádáni propagovat státní válečné půjčky, oni i rodiče studentů se do jejich upisování aktivně zapojují. Je nařízena revize školních knihoven a knihy nevhodné vyřazeny. Mohlo jít sice též o mravnostní či jazykové důvody, ale ty byly řešeny stabilně, takže se za tím skrývalo volání po odstranění najednou protirakousky hodnocených textů. U nás byla skončena v únoru 1917 a z 1251 knih jich bylo vyřazeno 108. Pozoruhodná je polovičatost nařízení v této věci. Knihy byly dány stranou, ale nikoli vyškrtnuty z inventáře. Jiráskovo Temno se nemá kupovat pro žákovské knihovny – ale pokud koupeno už bylo, stačí ho přeřadit do učitelské. Machar byl nejen vyřazen, ale bylo také nařízeno učitelům, „aby se vystříhali všeho, co by mohlo upozorňovati mládež na díla tohoto spisovatele, a nelze-li se vyhnouti zmínce nenápadné o něm, aby jeho působení literární bylo označeno za újmové pro Rakousko a tím i pro národ český.“ Podobně byly vyřazeny z knihoven i výuky Ruské byliny. Píseň „Hej, Slované“ je zakázána, protože se “naprosto příčí výchově rakousko-vlastenecké“, zpěvníky, jež ji obsahovaly, byly zabaveny.
Ve dnech 5. 10. – 4. 11. 1918 se nevyučovalo kvůli epidemii tzv. španělské chřipky. Když se studenti vrátili do lavic, čekala je slavnost na počest vzniku nového státu. Během chvíle se rázně změnila konkrétní náplň korespondence se zemskou školní radou. Ta 1. 11. nařídila oslavu ustavení nového státu a poučit žactvo „o povinnosti býti vděčným budovatelům jeho“. Dne 23. 11. ruší vyřazení protirakouských knih ze školních knihoven a zákaz zpěvu vlasteneckých písní, 7. 12. se účast na náboženských cvičeních a obřadech stává dobrovolnou, 16. 12. končí platnost nařízení ukládat studentům v živých jazycích témata „obsahu loajálního a dynastického“, ale týmž výnosem se doporučuje zadávat úkoly posilující vlastenectví. Názvy institucí se měnily rychleji než „císařská“ záhlaví jejich úředních papírů, což někdy vzhledem k „československému“ obsahu vyvolává úsměv… Formulace některých nových nařízení budí sice pochybnosti, zda nešlo jen o mechanickou změnu pláště, ale větší svobodomyslnost se do škol skutečně dostavila, jak dokládá např. zrovnoprávnění dívek na středních školách. Z privatistek se staly veřejné studentky.
Vznik republiky vyvolal ohromné nadšení. Meze této euforie svobody se však ukázaly záhy i na naší škole. Místní studenti si vymohli samosprávu, ale nedokázali vlastními silami zajistit dozor na chodbách, tak se ho ujali opět pedagogové. „Špatně pochopená svoboda vedla žáky k výstřelkům v chování nejen mezi sebou, ale i k celému sboru,“ jak ukázala hádka jednoho z činovníků samosprávy s profesorem o to, jestli se drze usmál. Student si uraženě stěžoval, tvrdil, že i jménem ostatních, žádal zadostiučinění a hrozil, že se odvolá výše. Pedagogický sbor ho potrestal čtyřmi hodinami karceru „pro neposlušnost, nedovolenou kritiku sboru a zastírání pravdy a skutečnosti“ a studentskou samosprávu zrušil… Tím celý experiment v únoru 1919 skončil.
Nastává bezmála dvacetiletá éra meziválečného Československa. Busta Františka Josefa I. byla studenty hned 28. 10. 1918 roztříštěna před budovou jako symbol útlaku. Dne 2. 12. 1918 byl sborem jednohlasně schválen návrh pozdějšího ředitele Tomáše Hrubého vypustit z názvu ústavu císařovo jméno, což ministerstvo školství a národní osvěty schválilo 22. 1. 1919. Tak se objevilo označení Státní reálné gymnasium ve Dvoře Králové nad Labem. (od r. 1931 Státní československé reálné gymnasium). Sbor, doposud vždy velmi uctivý, se na poradě 7. 1. 1919 jednohlasně pohádal s ředitelem Janem Kohoutem, jehož obvinil z nedostatku respektu k profesorům i představitelům československého státu (odmítl je svolat k návštěvě státního tajemníka ministerstva školství Františka Drtiny). Ředitel to zahořkle oznámil zemské školní radě, 11. 1. odešel na zdravotní dovolenou a v září téhož roku se stal ředitelem reálného gymnázia v Kolíně (už r. 1922 ovšem zemřel). Snad mu jeho kolegové neodpustili trvalou dynastickou loajalitu, již projevoval sám i požadoval od nich. Na druhou stranu za války prokazatelně kolegy hájil před úřady, osobně zajistil ponechání Jiráskova vlasteneckého románu U nás v žákovské knihovně a změně poměrů ve škole se po 28.10. nijak nebránil, dokonce pronesl projev na slavnosti na počest vzniku Československa, takže už vzhledem k jeho přeložení na stejný post nelze předpokládat přepjatost v této věci. Možná šlo o osobní spory, jež se do úředních písemností nedostaly. Ať už byly příčiny jakékoli, bylo třeba obsadit funkci ředitele. Té se ujal senior sboru, významný regionální historik Tomáš Halík (1919-1926), do února 1920 jako správce, poté jako ředitel. Slovy jeho nástupce Hrubého „vedl pak ústav rukou laskavou a mírnou“ až do penzionování r. 1926. Nahradil ho provizorně jako správce senior sboru dr. Václav Radouš (1926-1927) a poté ředitel dr. Tomáš Hrubý (1927-1934).
20.-30. léta představují zlatý věk školy. Štědrost továrníka Josefa Sochora (jehož zásluhy byly právem připomenuty deskou ve vestibulu a posléze i účastí celého sboru na jeho pohřbu r. 1931) a v menší míře též podpora obce a státu umožnily rozsáhlé úpravy budovy (mj. přeměnu ředitelského bytu na knihovnu a šatnu, zavedení ústředního topení místo dosavadního prašného vytápění jednotlivých místností kamny na koks) a velkorysé obohacení sbírek. Výzdobu školy přitom navrhl Sochorův přítel prof. František Kysela. Obnovená budova byla symbolicky předána veřejnosti k 10. výročí vzniku ČSR. Josef Sochor navíc financoval i jazykové kurzy francouzštiny a němčiny pro studenty. Na ně od školního roku 1930/31 navázalo zavedení „elektivního systému“ s volbou konverzace v jednom z těchto dvou jazyků, ale také mimořádná chemická cvičení pro dva nejvyšší ročníky (a to na úkor deskriptivní geometrie nebo snížením počtu hodin latiny). Otevřela se čítárna pro žactvo, po tělocviku bylo studentům umožněno použít nově vybudovaných sprch. Modernizaci školy doplnilo získání psacího stroje, telefonu a mikroskopu. Počátkem 30. let byl na půdě vybudován „hvězdářský pavilon“ a nová kreslírna, stará přeměněna v běžné třídy a zmenšením kaple vznikl prostor i pro novou fyzikální učebnu. Od školního roku 1930/1931 funguje jako novinka rodičovské sdružení, které se věnovalo hlavně sociální oblasti (hygiena, ošetřování chrupu a očí žactva), organizovalo úspěšnou sbírku na zřízení školního rozhlasu (1936/37) a celkově usnadnilo spolupráci pedagogického sboru s rodiči. Díky několika paralelním třídám (úředně „pobočky“, jež schvalovalo ministerstvo) rostl počet žáků, r. 1933/34 jich bylo už 391 ve 12 třídách. Mnohem výrazněji se projevuje ženský prvek. Do prvních poválečných přijímacích zkoušek se přihlásilo 60 žáků (z toho 26 děvčat), přijato jich bylo 58 (z toho 24 dívek). Na jaře 1921 se tu nakrátko objevuje první profesorka, latinářka Alžběta Šolcová.
Došlo k některým změnám ve výuce (přesunutí latiny až do tercie, změny počtu hodin či nové předměty) i maturitách (od r. 1931 větší výběr předmětů, zanesení jednotlivých známek na maturitní vysvědčení). Přesto tkví nejviditelnější změna oproti sklonku monarchie v politické a společenské atmosféře. Sbor hned po změně zřízení věnoval 200 K pro pozůstalé po českých legionářích. Místo někdejší desky s císařovým jménem ve vestibulu byla u příležitosti 25. výročí prvních maturit r. 1923 odhalena pamětní deska se jmény 15 studentů padlých za první světové války. Tehdy byl také vydán první almanach k historii školy. Na místě někdejšího poprsí Františka Josefa I. na hlavním schodišti se objevila tehdy běžná Masarykova busta. Místo ní bylo 14. 11. 1928 pro větší účinek u příležitosti 10. výročí první volby T.G.Masaryka prezidentem republiky odhaleno jeho umělecky hodnotné bronzové poprsí od Otty Gutfreunda (dar Josefa Sochora). Na Masarykovy narozeniny 7. 3. se konají shromáždění s projevy ředitele i akademie studentů, podobně ve výroční den vzniku Československa 28. října. R. 1924 byl tento říjnový den spojen s přísahou mládeže republice, na níž podle instrukcí Okresního osvětového sboru ve Dvoře Králové n. L. ředitelství školy „musí mládež spontánně zvolati ,SLIBUJEME´!“ Přímo před budovou školy byl r. 1922 odhalen památník Odboje. Připomínán je Jan Hus. Ve škole se řešila i řada dalších událostí významných pro stát, např. československo-jugoslávsko-rumunská vzájemnost u příležitosti jednání Malé dohody v Praze. Den sjednocení Rumunska byl slaven pravidelně, někdy i zasláním blahopřejného telegramu do Bukurešti. Nepolitickým svátkem byl důsledně připomínaný Den matek. Školní „orchestrální sdružení“ se účastnilo oslav Máchových, Puškinových i výročí Zborova, na různých akademiích se recitovaly vlastenecké básně. Ale meze vlasteneckému idealismu vyjadřuje poznámka v kronice, že výnos oslav 19. výročí ČSR i 88. narozenin TGM byl menší, a to v důsledku „množství zábav ve městě pořádaných“.
Příznivá charakteristika meziválečného období však neznamená, že nebylo nutno řešit i problémy – tu větší, tu menší. Když ministerstvo nepovolilo vznik „pobočky“, bylo třeba učit i 50 žáků v jedné třídě, jak se to stalo v primě 1918/1919. Ve školním roce 1932/1933 se hospodářská krize projevila nedostatkem poskytovaných peněz. „Elektivní systém“ a dělení tříd na náboženství narážely na obtíže s místem, takže před přesunutím kreslírny do půdních prostor musel někdy ředitel Hrubý učit latinu v ředitelně („Sedět mohla při tom ovšem pouze polovina oddělení, druzí stáli, po půlhodině se střídali“) Rekordních 440 studentů školy (r. 1936/37) způsobovalo potíže při dělení na tělocvik, z prostorových důvodů docházelo ke srážení lavic a v tlačenicích o přestávkách se špatně procházelo po chodbách (jak snadno uvěříme i my, kteří je sledujeme při dvoutřetinovém počtu studentů). Ředitel Hrubý si také posteskl, že studenti nedbale zavírají skříňky v šatně či zamčené skříňky při zapomenutí klíčku vypáčí. „Docházelo i k případům, kde ztráta věcí velmi byla podobna krádeži.“ Rovněž jeho úsilí o zdravější školu někdy naráželo na nezájem studentstva. „Je třeba i politovati, že přezouvání, opatření tak prospěšné pro zdraví žactva, se také potkává s neporozuměním žactva, jež bylo třeba donutiti k jeho dodržování, někdy i pokutami.“ (Kronika ústavu 1931/32). Některé aspekty pedagogické práce jsou věčné…
Po odchodu ředitele Hrubého na stejnou pozici do Prahy stál jako správce v čele ústavu Dr. František Koza (1934-1935), ředitelem se pak stal Dr. František Křehlík (1935-1939). Za jeho vedení se gymnázium zapojilo do místní Tekstilní (!) a krajinské výstavy v létě 1936, jíž poskytlo svůj objekt. Budova tím sice poněkud utrpěla, ale byla poté organizátory opravena, takže jí to celkově prospělo. Při této příležitosti byl také konán sjezd absolventů a vydán druhý almanach.
Příznivá éra podlehla vnějším překážkám koncem 30. let. Symbolicky ji uzavírá smrt T. G. Masaryka 14. 9. 1937, uctěná tichem, „schodiště v prvním poschodí bylo zastřeno černou látkou a busta prezidentova byla ozdobena zelení. Tato smuteční výzdoba byla udržována po celý týden smutku. Pohřbu pana presidenta Osvoboditele se zúčastnila většina profesorského sboru a mnoho žáků.“ Nově vybudovaný školní rozhlas byl poprvé využit k šíření smutečního projevu ministra školství a k přenosu smutečních slavností při vlastním pohřbu. Jestliže tyto události prožívali Češi v celé zemi asi stejně intenzivně, následující období sudetské krize na naši školu dolehlo z geografických důvodů jistě mimořádně tíživě. “Několik měsíců sbor i žactvo trnulo v úzkostech, zda město nebude připojeno k Sudetsku a zda ústav nebude zrušen.“ Gymnázium po Mnichovu 1938 opustilo 38 studentů, převážně Němců. Tento úbytek byl ještě během tohoto školního roku kompenzován příchodem studentů, kteří museli opustit Slovensko a Podkarpatskou Rus, takže celkově se počet studentů snížil z 376 pouze na 366, tyto přesuny však velmi ovlivnily výuku. V neklidných dobách se ovšem někteří studenti rozhodli v létě 1939 přejít na odborné školy s dřívější možností uplatnění v praxi. Zápis nových studentů byl zkomplikován zmenšenou spádovou oblastí. Jak podotýká výroční zpráva, vlivem politických změn „bylo třeba připravené oslavy a vzpomínky buď změniti nebo i odříci.“
Následující léta války jsou jistě nejtíživějším obdobím. K všeobecnému útlaku se přidal i záměr německých úřadů omezit výchovu české inteligence. Po uzavření českých vysokých škol následovalo i omezování střední (a zvl. gymnaziální) výuky. Královédvorské gymnázium vadilo navíc i svou polohou na hranicích protektorátu a „německých“ Sudet. Tím nejmenším problémem byla změna názvu školy: nejprve bylo vypuštěno slovo „československé“, hned poté i „státní“, takže zbylo jen Reálné gymnasium ve Dvoře Králové nad Labem. Ve školním roce 1941/42 nesměla být otevřena prima, o rok později prima, sekunda a kvinta. V dubnu 1942 bylo dokonce nařízeno gymnaziální budovu i se sbírkami předat místním německým školám, což naštěstí zmařila řevnivost lokálních německých školních činitelů. Ovšem pro školní rok 1943/44 prořídlé gymnázium už svou samostatnou existenci neuhájilo a bylo spojeno s jaroměřským, ale zbylé třídy (kvarta, septima, oktáva) stále zůstaly ve své budově, byť úředně předané místním německým školám. Teoreticky stejně probíhala výuka i v následujícím školním roce pro obě zbylé třídy (kvinta, oktáva), ovšem oktaváni byli povoláni pracovním úřadem. Jediná zbývající třída se učila odpoledne, aby využila učebny vytápěné pro německé dopolední vyučování. V únoru 1945 bylo nutno budovu vyklidit pro německé vojsko a uprchlíky ze Slezska, takže se kvinta přesunula do české měšťanské školy v Sylvárově. Tehdy sbírky, uskladněné provizorně v tělocvičně a kapli, utrpěly největší škody.
Vnitřní provoz ústavu byl samozřejmě těmito událostmi těžce narušen, ale naštěstí se obešel bez obětí na životech či svobodě tehdejších profesorů a studentů (ne tak absolventů). Ve vedení školy se rychle vystřídalo několik „zatímních správců“: Jaroslav Hanousek (1939-1941), sesazený kvůli tomu, že neudal žáka, který rozhazoval neumělé protiněmecké letáčky, Josef Roček (1941-1943), který ve funkci zemřel, a podvakráte Dr. Josef Stránský (1943, 1945-1946), který byl mezitím zástupcem ředitele jaroměřského gymnázia pro zbylé královédvorské třídy. Mezi učiteli ani žáky gymnázia a německých škol v objektu (hlavní škola, živnostenská škola, učitelský ústav) nedocházelo ke srážkám. Snahám o nacifikaci výuky se sbor bránil, ale nástupu němčiny nemohl. Tento jazyk byl oficiálně prosazován jako hlavní předmět, od školního roku 1941/42 musely být používány dvojjazyčné tiskopisy s německou variantou na prvním místě. Dokonce byly německy částečně či střídavě vyučovány a zkoušeny i některé další předměty (matematika, zeměpis, dějepis). Když při návštěvě německého inspektora došlo na jeho pokyn ke změně zeměpisné výuky v češtině na němčinu, studenti příliš neuspěli. Profesor je potom hájil, že německy vedenou hodinu zeměpisu mají až v sobotu, takže se neuměli vyjádřit. Rozčilený inspektor odpověděl, že ve Velkoněmecké říši musí žáci umět německy celý týden a ne jen v sobotu… Do roku 1941 byla uchována prvorepubliková možnost výběru maturitní němčiny (tu si tehdy zvolilo jen 7 z 26 studentů) a francouzštiny, ale následujícího roku se němčina stala povinným maturitním předmětem a vyznamenání mohl obdržet jen jedničkář z tohoto jazyka. Jedničku z němčiny ovšem mohli podle nařízení dostat pouze dva žáci ve třídě… R.1943 vinou německého předsedy maturitní komise u zkoušek dospělosti propadli denně alespoň tři studenti, většinou z němčiny. V maturitních otázkách sice stále převažuje klasika a konverzace, ale objevují se také témata jako Mein Kampf, Hitler jako státník, vznik NSDAP, Herrmann Göring či Dr. Josef Goebbels… Německy se učili i profesoři všech oborů, kteří museli složit písemnou i ústní zkoušku z tohoto jazyka. Tyto skutečnosti němčinu po válce zcela zdiskreditovaly.
Po vypuknutí květnového povstání konečně pominuly vnější podmínky, které směřovaly ke konci školy. Už 9. 5. 1945 (den před příchodem sovětských vojsk do města!) obdrželo gymnázium příkaz Národního výboru ve Dvoře Králové n. L. obnovit ústav a zahájit vyučování. Od 25. 5. 1945 probíhá výuka v pěti třídách (celkem 81 studentů), opět v tradiční budově, ovšem dosti poničené německou armádou. Toho roku byla vydávána maturitní vysvědčení „podle prospěchu ve studiích“, a to i dřívějším studentům, jejichž vzdělávání přerušily válečné okolnosti (s právní účinností od r. 1944, jednou dokonce od r. 1943). Rovněž vnuceně nespravedlivé maturitní známky z války byly opraveny.
Ve školním roce 1945/46 již měla škola deset tříd s 218 žáky, následujícího roku jedenáct tříd s 251 žáky. Na tradice prvorepublikového života navazovaly oslavy vzniku Československa, Masarykových a Benešových narozenin či Dne matek, bylo slaveno osvobození a 9. 5. 1946 byla odhalena deska se jmény obětí okupace spojených se školou. Současně se už žákům dostalo promluv o znárodnění průmyslu, výročí ruské revoluce nebo vzniku Rudé armády. Povinným cizím jazykem se stala ruština, zatímco němčina se nevyučovala vůbec. Škola umožnila žákům zvýhodněný nákup mléka i cukru, 25 slabých žáků dostávalo denně ¼ litru kakaa z americké pomoci ČSR. Objevují se první brigády v rámci poválečné obnovy republiky (seno, chmel, třídění vajec, stavba trati, textilní průmysl, stavebnictví, ale také opatření dřeva na podpal). V čele školy stál „zatímní správce“ Jan Štangler (1946-1948).
V podobném duchu probíhal i školní rok 1947/1948. Zasáhly do něj ovšem politické události: na gymnáziu proběhla 24. 2. 1948 jednohodinová stávka organizovaná celostátně odbory. Smrt Jana Masaryka si připomněli nejen poslechem rozhlasového pásma, ale 68 žáků a 4 profesoři se účastnili přímo jeho pohřbu. V květnu vyslechli žáci vyšších tříd volební projevy Klementa Gottwalda i Antonína Zápotockého a všichni profesoři proslovili ve všech třídách volební proslovy předepsané zemskou školní radou. Na volební projev ministra školství Zdeňka Nejedlého v našem městě se dostavila celá škola. Do čela ústavu se dostal Jaroslav Kučera (1948-1952), poslední „zatímní správce“ (tento titul byl potom zrušen), od r. 1950 ředitel. Pak ho nahradil Jaroslav Cerman (1952-1953).
Vzhledem k zestátnění všech škol r. 1948 bylo z názvu instituce vypuštěno už zbytečné slovo „státní“, zbylo tedy označení „Reálné gymnasium ve Dvoře Králové n. L.“ Zůstaly mu ovšem jen IV.-VIII. třída (od příštího roku jen V.-VIII třída), zatímco nižší ročníky vytvořily spolu s žáky dosavadních měšťanských škol novou, tzv. osmiletou střední školu, jež sídlila rovněž ve stejné budově. Prostorová tíseň kvůli další ředitelně i narůstání počtu tříd vedla posléze k provedení řady změn, jež výuku zkomplikovaly (např. zrušení chemické posluchárny a laboratoře, sloučení chemických sbírek s přírodovědnými). R. 1949 byla zrušena kaple (oltář byl odvezen až r. 1954 do kaple ve Starobuckém Debrném, kde doposud slouží svému účelu) a přeměněna v aulu, kde skončila žákovská knihovna.
Dne 29.10.1949 byla v budově odhalena busta Pavla Orszaga Hviezdoslava, jehož jméno doplnilo označení naší školy ve všech jejích podobách až do r. 1990. Na podstavci v mezipatře, kde se do 50. let vystřídaly busty Františka Josefa I., T. G. Masaryka, Edvarda Beneše, Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého, se později ocitlo jeho poprsí. Ve školním roce 1949/50 se kvinta až oktáva stávají i označením I.-IV. ročníkem čtyřletého gymnázia.
Následuje složité období experimentů ve vzdělávání. Nový zákon o školské soustavě z r. 1953 kladl pedagogům za úkol vychovávat zapálené budovatele socialismu a komunismu, což předpokládalo stejné zanícení samotných vyučujících. Protože dosavadní vzdělávací systém byl shledán elitářským a bránícím tomuto úkolu, přešlo se na jednotné vzdělávání. Osmiletá školní docházka byla povinná, místo dosavadních gymnázií vznikly tzv. jedenáctiletky, které navíc nabízely i další tři výběrové ročníky a maturitu. Tak k 1. 9. 1953 došlo ke sloučení Hviezdoslavova gymnasia, dvou chlapeckých a jedné dívčí devítileté školy v Hviezdoslavovu jedenáctiletou střední školu. Tento kolos, největší v okresu, měl 980 žáků v 28 třídách (jen čtyři byly výběrové) a 31 učitelů v čele s ředitelem Vladimírem Rousem. Využíval někdejší gymnaziální budovu a objekt ve Školní ulici č. p. 1235. Velkou zásluhou bylo rychlé provedení koedukace místo odděleného vzdělávání chlapců a dívek, ale provozně náročné spojení bylo už po roce vyřešeno vyčleněním nově vzniklé osmileté školy ve Školní ulici (dnes ZŠ Schulzovy sady, úsek Školní). Tím se počet žáků jedenáctiletky snížil na 438, ale pouze 146 z nich v pěti výběrových třídách studovalo III. stupeň. Tento počet se jen postupně zvyšoval (i administrativním zařazením 9. třídy budoucích studentů do III. stupně) na 218 ve školním roce 1958/1959 (a pak opět začal klesat), ale množství žáků I. a II. stupně zůstávalo na stejné úrovni.
Ve školním roce 1960/1961 se v důsledku prodloužení povinné školní docházky na devět let jedenáctiletka stává dvanáctiletkou. Nově získala prostory ve zrušené budově bývalého Okresního národního výboru (dnes ZŠ Schulzovy sady, úsek Legionářská), kam přesunula některé činnosti nižších ročníků (družinu, dílny, 2 učebny). Tím bylo možné v doposud přeplněné hlavní budově obnovit chemickou posluchárnu a zřídit fyzikální laboratoř. V pololetí (!) dochází na základě výnosu ministerstva školství k rozdělení dvanáctileté střední školy na dvě instituce pod jednou správou: Základní devítiletou školu (ZDŠ) na náměstí Odboje ve Dvoře Králové n. L. a tříletou Střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ) P. O. Hviezdoslava ve Dvoře Králové n. L. Té zbyla asi třetina tříd (6) i studentů (asi 180). Obě školy se právně zcela rozdělily r. 1964 (k 1. 1. hospodářsky, od 1. 2. personálně). ZDŠ (ke své budově u pošty) ovšem až do r. 1983 využívá i část prostor na náměstí Odboje.
Atmosféra v tehdejší škole byla řízena především potřebami státu – a tedy KSČ. Systematicky se posiluje procento žáků organizovaných v Pionýrské organizaci Julia Fučíka a Československém svazu mládeže, kam nakonec chodí prakticky všichni, naopak stále klesá počet žáků navštěvujících dobrovolné hodiny náboženství, až se ve školním roce 1960/1961 tento předmět přestal pro malé množství přihlášek učit. Školy musí plnit kvóty pro jednotlivé obory a neúspěch u těch prosazovaných (hornictví, zemědělství, stavebnictví) je vnímán jako selhání, protože povinností školy je vést žáky k volbě povolání „podle toho, jak to stát potřebuje“, a politicky a odborně je chystat pro potřeby dalších pětiletek. Studenti školy sbírají papír, textil i železo a chodí na brigády. Tím si také místní pionýrská organizace vybojovala Rudou stužku mladého budovatele. Samozřejmostí byla účast na spartakiádě (poprvé 1955), okázalé oslavy výročí, čestné stráže a smuteční vzpomínková slavnost za zemřelého prezidenta Antonína Zápotockého či oslava jeho nově zvoleného nástupce Antonína Novotného, jehož první projev studenti vyslechli v přímém přenosu a slíbili jeho důvěru nezklamat (1957). Školní kronika se často odvolává na usnesení KSČ (a místní komunistická organizace podle ní „plní úkol bojového štábu pokrokových pracovníků školy“), učitelé absolvují či provádějí různá stranická školení. Nijak to neovlivnila změna v čele školy – Vladimíra Rouse (1953-1958), který přešel jako ředitel na dnešní ZŠ Schulzovy sady – úsek Školní, nahradil Stanislav Volf (1958-1970).
Mezi pozitiva tohoto období patří oficiálně organizovaná péče o slabé studenty (doučovací skupiny, patronáty vynikajících žáků, pomoc ve družině, mimořádná nápravná cvičení, apel na zvýšenou pozornost učitele) a množství pionýrských a svazáckých kroužků (např. pěvecký, astronomický, technický, fotografický, zdravotní, dramatický, čtenářský, řada sportovních apod.). Ojedinělá v dějinách školy je nabídka večerní školy pro pracující (1954-57), která skutečně dovede jednu třídu k maturitě (1957), získá ji 10 studentů, ale pro malý zájem se další již neotevře. Zajímavostí 50. let je existence třídy pro děti řecké národnosti, jež vyučuje učitelka v jejich mateřštině. Rozporně působí volání po zvýšení „polytechnického“ rázu školy. Na nižších stupních se proto učí i ruční práce, práce na pozemcích a dílny, na vyšším pak chodí studenti nejen na praktika ve škole, ale také jeden den v týdnu pracovat do továrny v rámci předmětu základy výroby. Jestliže větší setkání s praxí mohlo prospět žákům „základní“ školy, přípravu k maturitě jistě neulehčilo. Z dnešního pohledu jsou pozitivem projektu jen laboratorní praktika z fyziky, chemie a biologie, jejichž kořeny jsou ale starší. Právě v 50. letech se také patronátním závodem školy stala Juta 03, která další desetiletí přispívala na opravy školy.
V 60. letech tedy naše škola funguje převážně jako tříletá SVVŠ. Na celkové atmosféře se mnoho nemění. „Ve veškeré činnosti školy byla uplatňována zásada vedoucí úlohy strany. (…) Učitelé prostudovali program KSSS a přístupnou formou s jeho myšlenkami seznamovali mládež.“ Kronika si posteskne, když je šíření zásad socialistické pedagogiky ohroženo skutečností, že většina rodičů „ve třídě vidí především své děti a nikoli kolektiv spolužáků“. Připravenost studentů (i učitelů) prověřují branná cvičení. Studenti jezdí na chmelové či bramborářské brigády (přibližně 25 tisíc hodin ročně) v takové míře, je kvůli nim někdy školní rok zahájen o týden či dva později a i budovatelsky loajální školní kronika jednou mluví o narušování výuky jejich nadměrným počtem. Studium zahrnuje také výrobní praxe v místních továrnách (především Jutě a Tibě), jeden den týdně byl ve všech ročnících věnován teoretické přípravě a především pracovní činnosti v továrnách, kde navíc měli v prvních dvou ročnících i několikatýdenní soustavnou praxi. Teprve ve školním roce 1965/1966 došlo v souvislosti se zavedením čtyřhodinového předmětu základy průmyslové výroby pro první ročníky (pro jeden zaměření strojnické, pro druhý chemické) k rušení výrobních praxí (i když druhým ročníkům ještě tehdy naposled zůstaly) a studenti maturitních ročníků tak měli místo nich rozšířenou výuku jazyků a zeměpisu.
Škola měla šest tříd ve třech ročnících a nabízela různé typy všeobecného vzdělání. Paralelní třídy se tak od r. 1962/1963 odlišily na větev základní a matematicko-fyzikální a od r. 1965/66 na větev přírodovědnou a humanitní. To se promítlo do skladby a hodinové dotace jednotlivých předmětů (přírodovědná větev měla vyšší počet hodin matematiky, fyziky, chemie a biologie a povinnou deskriptivní geometrii, humanitní větev naopak více hodin češtiny, cizích jazyků a dějepisu a povinnou latinu) i maturit (místo matematiky byla stanovena na humanitní větvi povinná maturitní zkouška z dějepisu). Přes veškerou ideologizaci výuky se prosazuje větší prostor pro samostatnou práci studentů, laboratorní práce, exkurze (byť soustředěné především do výrobních podniků), oborové olympiády a lyžařské kurzy. Nadčasovou platnost mají snahy zaměřit se na správné vyjadřování ve všech předmětech, úhlednější úpravu psaných projevů či povzdech kvůli studijním potížím některých žáků, jež vyplývají z nedostatečné přípravy na základní škole, omezené výběrovosti a „z přecenění tanečního kursu“.
K velkým změnám došlo až koncem 60. let. Už ve školním roce 1967/1968 byla zavedena volná sobota jednou za dva týdny, od roku 1968/1969 se přešlo na pětidenní školní týden. Pražské jaro rozproudilo živé diskuse ve sboru i mezi studenty. Kronika, donedávna se soustavně zaklínající KSČ, obsahuje zápisy o chybách odcházejících funkcionářů strany a státu, dokonce KSČ vůbec nezmínila při stanovování výchovných cílů! Pedagogové i rodičovská veřejnost požádali na jaře 1968 Východočeský krajský národní výbor (Vč KNV) v Hradci Králové o přeměnu školy na čtyřleté gymnázium. To se také od počátku školního roku 1968/1969 stalo (nejprve nesystémovým jednorázovým rozhodnutím, pak celostátně zákonem), vzhledem k odlišné délce vzdělávání ale SVVŠ souběžně dobíhala, než odmaturovali r. 1970 poslední studenti přijatí do tříletého studia. Po dvou letech používání krkolomného označení Gymnasium a Střední všeobecně vzdělávací škola P. O. Hviezdoslava ve Dvoře Králové nad Labem SVVŠ s konečnou platností mizí. Žádost ze školního roku 1968/1969 o obnovení osmiletého gymnázia však ministerstvem schválena nebyla. Přesto šlo o velké zlepšení oproti předchozímu zkrácenému studiu, navíc už bez sporného předmětu základy průmyslové výroby.
Politická i společenská situace se rychle změnila. Ve školním roce 1968/69 vystoupili tři učitelé a školník z KSČ. A od příštího školního roku se kronika vrací do podoby dřívější: stranická usnesení, oslavy „Vítězného února“, Leninových i Husákových narozenin atd. To už stál v čele školy osobitý Jaroslav Hanke (1970-1981), protože Stanislav Volf povýšil na poslance Okresního národního výboru v Trutnově a předsedu školské a kulturní komise a člena rady téže instituce, po půl roce ovšem zemřel. V 80. letech pak školu vedla Jarmila Raichová (1981-1990), jejíž pečlivost a obětavost zajistily v rámci možností doby velmi dobré pracovní a studijní podmínky navzdory rekonstrukci objektu školy.
Dne 6. 6. 1970 proběhly oslavy 80. výročí založení školy, k setkání jednotlivých ročníků došlo o den později, vydán byl také almanach. V rámci měsíce československo-sovětského přátelství byl v listopadu 1970 na škole ustaven Socialistický svaz mládeže, který nahradil rozložený Československý svaz mládeže a v aule už o rok později vytvořil mládežnické předvolební propagační a agitační středisko. Před volbami škola vždy pořádala besedy se zasloužilými členy KSČ a r. 1972 organizovala skládání služebního slibu socialistického učitele pro královédvorské středoškolské pedagogy. Pravidelným rituálem byly manifestace k Prvnímu máji i k „VŘSR“, besedy se členy lidových milicí k „Vítěznému únoru“ či pracovníky KSČ po stranických sjezdech i při jiných příležitostech a veřejné schůze KSČ pro hodnocení plnění úkolů stanovených stranou. I maturita se konala pod transparentem s heslem „Učíme se pro socialismus“. Od společenskovědních předmětů se očekávalo utváření marxisticko-leninských názorů, od přírodovědných zase, že „rozvíjejí a systematizují prvky a části vědeckého světového názoru v souvislosti s úkoly vědeckoateistické výchovy.“ (Hodnocení školního roku 1984/5). Na základě komplexního hodnocení maturantů byla vydávána doporučení pro další uplatnění – a bez politicky dobrého posudku nebylo možné nastoupit na vysokou školu („doporučena praxe“). Výuku povinně doplňovaly brigády (chmelové či bramborářské, např. 1976/77 36.784 hodin, tj. 142 hodin na studenta!), branné kurzy, jednodenní branná cvičení a příprava na spartakiádu. V 80. letech se objevuje předmět základy výroby a odborné přípravy, jímž studenti po čtyřleté průpravě všeobecné i specializované (volba z možností technická chemie, programování, ekonomika a organizace) a provozních praxích získávají možnost (posléze dokonce povinnost) maturitou z odborných předmětů dosáhnout kvalifikace právně srovnatelné s absolventy odpovídajících středních odborných škol. Výhody pro hledání práce hned po maturitě nebo pro studenty vysokých škol oborově blízkých specializaci byly nesporné, ale ostatní to od přípravy na vysokoškolské studium spíše odvádělo. Škola se také snaží naplnit směrná čísla pro armádní školství (nesplnění znamenalo půlroční ztrátu prémií pro ředitelku školy). A když se r. 1987 na vojenskou vysokou školu přihlásilo hned pět studentů, ačkoli požadavek zněl na jednoho, i oficiální kronika (se stopou humoru?) jásá: „Sláva z toho byla veliká“…
Obnova čtyřletého gymnázia byla složitá, když třeba navíc Vč KNV povolil pro školní rok 1970/1971 otevření jen jedné třídy místo obvyklých dvou, takže měla škola pouze pět tříd, překonávaly se potíže s pedagogickým obsazením třeba i částečným vyučováním místních profesorů na průmyslové škole. Tento rok je raritní i tím, že neproběhly vzhledem k prodloužení doby studia maturity. Na gymnáziu se nicméně postupně ustálil stav osmi tříd ve dvou čtyřletých paralelních řadách (poprvé 1976/1977). Některé byly hodně početné (až 39 osob!), takže celkem se tu vzdělávalo i 290 (1988/89) studentů současně. To komplikovalo sympatické volání po individuálním přístupu pedagogů, skupinové práci v hodinách, práci s textem apod. Ze SVVŠ byl převzat systém přírodovědné a humanitní větve, který byl nejprve změněn ponecháním pouze přírodovědné orientace (poslední humanitní třída maturovala 1976/1977) a od školního roku 1981/1982 pro nové třídy definitivně opuštěn ve prospěch „neutrální“ všeobecně vzdělávací verze s posílenou možností volitelných předmětů. Tento koncept platí doposud. V 70. letech došlo také k experimentálnímu paralelnímu přijímání absolventů devátých i osmých tříd jako příprava na přechod z devítileté na osmiletou základní školu, než se stal povinnou realitou.
V 70.-80. letech prodělala škola tolik potřebnou rekonstrukci. Jaroslav Hanke r. 1972 ubránil zahradu před stavbou tělocvičny zamýšlenou jako součást stavebních úprav (nakonec byla vybudována za starou sokolskou tělocvičnou). První etapou změn byla oprava ústředního topení a napojení na parovod (1973), při odstraňování starého topného potrubí svářeči dokonce způsobili menší požár, naštěstí v zárodku odhalený a požárníky uhašený. Následovala rekonstrukce elektroinstalace (1974-1975), střechy (1975), postupná úprava šaten a jednotlivých kabinetů i tříd. Náročná generální oprava pak zabrala léta 1986-1990. Cílem bylo připravit objekt na důstojnou oslavu 100. výročí školy (22. 9. 1990). Pro tento účel byl vytvořen i výroční almanach.
Dříve ovšem došlo k listopadovým událostem 1989, do nichž se aktivně zapojili i mnozí studenti a učitelé naší školy. Novým ředitelem se 12. 2. 1990 stal Josef Bělina (1990–2012). Byla zrušena povinná maturita z ruštiny, ideologické zaměření výuky i činnost politických stran na školách. Skončilo vytváření komplexního (i politického) hodnocení maturantů, povinná čtrnáctidenní praxe třetích ročníků a oslovování pedagogů slovem „soudruhu“ místo „pane“ před příjmením. Poslední chmelová brigáda proběhla v květnu 1990, pak byly již zakázány. Odborné předměty začaly být dobrovolné. S platností od 1. 9. 1990 přestalo mít gymnázium v názvu „P. O. Hviezdoslava“, protože toto pojmenování mělo pouze platnost politického gesta. Dříve povinná ruština byla postupně (mnozí si ji ponechali, ale už o ni nebyl zájem mezi novými studenty) opuštěna ve prospěch západních jazyků (angličtina, němčina, francouzština), jež si každý mohl volně vybírat. Teprve po dekádě „oddechu“ byla ruštině odpuštěna politická závaznost minulosti a oprávněně zaujala místo po boku tří výše zmíněných jazyků.
Podobu školy zásadně ovlivnilo povolení víceletého gymnázia. Už roku 1990 se uskutečnily přijímací zkoušky do primy osmiletého studia (dokonce se 104 zájemci), současně došlo k otevření dvou tříd čtyřletého studia. Totéž se opakovalo i o rok později, takže škola poprvé v novodobé historii dosáhla počtu deseti tříd. Naposledy byly přijaty dvě čtyřleté třídy ve školním roce 1992/1993. Víceleté studium bylo změněno nejprve na sedmileté (s platností už pro stávající studenty, proto tu první maturity proběhly 1997) a od roku 1993/1994 na šestileté. Po překonání počátečních organizačních potíží (druhá třída čtyřletého studia přestala být otvírána, když šlo o ročník již zapojený do víceletého cyklu, vlivem zkrácené délky studia nedošlo někdy z téhož důvodu ani k otevření víceleté linie, zavedení povinné devítileté docházky jednorázově neumožnilo otevření čtyřletého studia) tak je od školního roku 1997/1998 otvírána vždy jedna třída čtyřletého a šestiletého studia, počet tříd se tedy nakonec od školního roku 2002/2003 ustálil na deseti. Šestileté studium se osvědčilo dřívějším „sladěním“ třídy, protože jednotlivé základní školy mají rozdílnou úroveň výuky různých předmětů, což se u čtyřletého studia řeší později a složitěji. Víceleté třídy také mají vyšší tempo výuky a větší hodinovou dotaci vybraných všeobecně vzdělávacích předmětů než srovnatelné ročníky základních škol. Důležitá je též kontinuita výuky cizích jazyků, jejichž nabídka i tempo probírání se jinak na na různých školách liší. To platí i nadále, ačkoli zavedení školního vzdělávacího programu od školního roku 2009/2010 nás donutilo ukončit rozložení vybrané látky vyššího gymnázia i do sekundy, takže paralelní ročníky vyššího gymnázia již mají stejné rozvržení učiva.
Po složitých začátcích výuky programování v 80. letech v budově průmyslové školy u nás postupně vznikly dvě učebny výpočetní techniky, jež lze použít i pro interaktivní vyučování jiných předmětů. Dostupnost denního tisku, odborných časopisů, naučné literatury i beletrie zvýšil vznik školního informačního střediska (1993) s každodenním provozem. Výuku cizích jazyků zefektivňuje specializovaná učebna se sluchátky pro poslech. Samozřejmostí se staly nejprve televizory s videorekordéry či přehrávači DVD, postupně byly do všech učeben instalovány počítače a dataprojektory. Ve spolupráci s městem Dvůr Králové n. L., jež je od r. 1993 podle nové legislativy opět majitelem budovy i pozemku, a s využitím krajských grantů (zvl. I–KAP KHK I) dochází k postupné modernizaci objektu i didaktického vybavení. Granty nabízejí též mnoho akcí pro studenty.
V oblasti výuky došlo ke zvětšení prostoru pro volbu předmětů studenty podle jejich zájmů a potřeb. Na škole působí též různorodé vzdělávací i sportovní kroužky a biologický Klub NATURA. Zájemcům se tak nabízí prostor pro dosažení nadstandardního vzdělání, jež prokazují nejen při každodenní výuce, ale též úspěchy v odborných soutěžích. Z řady účastí v celostátním kole se v poslední dekádě vyčlenila trojice celkových vítězství ve Středoškolské odborné činnosti, jež nejlépe u nás prověřuje studentskou způsobilost k vědecké práci. Přirozeným důsledkem je vysoká úspěšnost cílevědomých studentů v přijímacím řízení na vysoké školy. Demografický vývoj na druhé straně omezuje možnost výběru pro naši školu, takže někteří studenti nemají žádoucí míru studijních schopností. Stesky v této otázce lze ovšem číst už od dob starého mocnářství…
Do nového tisíciletí provedl gymnázium Josef Bělina, se svými 22 lety v čele školy nejdéle sloužící ředitel. R. 2012 ho vystřídal Petr Minář (2012–2018), od r. 2018 řídí školu jako teprve druhá žena Martina Kubíková.
V rámci úvah našeho zřizovatele, Královédvorského kraje, o racionalizaci středního školství roku 2013 vznikl plán sloučení našeho gymnázia s místní Střední školou informatiky a služeb. Přes jisté výhody v tehdejší situaci přechodného výraznějšího snížení počtu žáků převážil ve škole, Spolku přátel gymnázia, veřejnosti a nakonec i v krajských orgánech názor, že kvalitě výuky nejlépe prospívá zachování samostatného víceletého gymnázia a že další prostředky je možné získat ze soukromých zdrojů. Zásadní roli při jednáních i shromažďování sponzorských darů sehrál náš absolvent Ing. Jiří Hlavatý, statutární ředitel JUTY, a. s., který se stal generálním partnerem školy a doposud zajišťuje prostředky na velkorysý stipendijní program pro naše studenty. Rovněž spolupráce se Spolkem přátel gymnázia se od r. 2013 zintenzivnila. I díky sebevědomému a modernizovanému vystupování školy a prohlubování kvality výuky se tak situace postupně stabilizovala a v současnosti se postupně obnovuje počet studentů z dob před demografickým útlumem.
Naše gymnázium prodělalo za 129 let své existence řadu složitých etap. Další ho bezpochyby ještě čekají. Věřme, že i je překoná se stejnou nezdolností a úspěchy.
PhDr. Ivo Rejchrt
Jsme partneři projektu:
